Životní příběhy našich uživatelů

Osamostatnění se…

 

Po dlouhých 18 letech pobytu v azylovém domě se podařilo kolektivu našich zaměstnanců osamostatnit 55letého uživatele v invalidním důchodu III. stupně, který je zbaven způsobilosti k právním úkonům v plném rozsahu. Uživatel nyní bydlí na ubytovně a spolupracuje s námi jako dobrovolník.

Jednalo se o uživatele s historicky nejdelším pobytem v našem centrum. V azylovém domě bydlel od jeho založení, celých 18 let. Armáda spásy se tak stala pro tohoto člověka doslova domovem a rodinou. Uživatel po celou dobu docházel pomáhat do dílny v našem zařízení. Jeho dlouhý pobyt byl způsoben mnohaletým čekáním na umístění do Domova se zvláštním režimem v Terezíně. Když měl nastoupit, psychicky se zhroutil, začal se sebepoškozovat a chtěl spáchat sebevraždu. Jeho zákonný zástupce se tedy domluvil na odložení nástupu.

Začaly se zjišťovat jeho skutečné potřeby pomocí různých technik (např. ,,Jak chci aby můj život vypadal za 5 let?“). Zjistilo se, že jeho jediné přání je docházet nadále pomáhat do naší dílny, protože tam pracují zaměstnanci, ke kterým si vytvořil silnou citovou vazbu. Po dohodě s ním i s jeho zákonným zástupcem se tedy změnil plán průběhu služby a tak se sociální práce zaměřila na nácvik základních dovedností, aby uživatel časem zvládl samostatný život mimo zařízení a do dílny mohl jen docházet. Úkol to nebyl jednoduchý, uživatel celý svůj život strávil v institucích, ať už to byl dětský domov, vězení nebo azylový dům. Nebyl tedy zvyklý se sám o sebe postarat a nezvládal ani běžné věci jako je nakupování jídla, vaření, praní, převlékání se do čistého oblečení atd. Veškerá práce se tedy soustředila na nácvik těchto úkonů, s uživatelem byl např. zaveden sešit, do kterého se plánovaly dny, kdy si má jít vyprat, pravidelně se nacvičovaly úklidy na jeho pokoji a také nakupování a příprava večeří.  V průběhu práce se uživatele podařilo namotivovat k odchodu na ubytovnu, aby si zkusil samostatný život. Čas jeho odchodu byl naplánován na dobu, až si osvojí základní dovednosti. To se nám podařilo po více než třech letech. Vzhledem k jeho silné vazbě na naše zařízení, jsme se rozhodli, že uživateli splníme po odchodu jeho přání a umožníme mu docházet jako dobrovolníkovi nadále vypomáhat do dílny. Uživatel byl natolik motivovaný zkusit se postavit na vlastní nohy, že si i sám vytipoval ubytovnu, na které by chtěl bydlet a na lístečku přinesl opsanou její adresu. Zákonný zástupce tedy domluvil nástup na tuto ubytovnu a my uživateli pomohli s odstěhováním.

Po jeho odchodu se s uživatelem uzavřela smlouva o dobrovolnické spolupráci. Dnes tedy bydlí na ubytovně a dochází k nám do dílny jako dobrovolník, během dne má u nás také zajištěnou stravu, protože se ne zcela podařilo v tomto ohledu uživatele osamostatnit. Na ubytovně je velice  spokojený. V začátku ho podporujeme formou terénního programu a na ubytovnu dochází náš terénní pracovník.

Odměnou za naši práci byl vzkaz, který nám uživatel při odchodu zanechal:  ,,loučím se svami mam vas a celí kolektív moc a moc rad bil jsem navas pyšní a děkuji vam za obetovaní ve vaší praci děkuji“