Zamyšlení

Na této stránce najdete různé delší texty z pera členů našeho sboru, vzniklé k různým příležitostem či exkluzivně pro uveřejnění zde na webu.


Rozhovor: Armáda spásy mě drží při životě

JirinaHorynovaV říjnu letošního roku (2015) jsme požádali o rozhovor paní Jiřinu Horynovou, která neodmyslitelně patří ke Komunitnímu centru na Praze 3. V čase Vánoc letos oslaví požehnané 96. narozeniny. Povídali jsme si o jejím životě i o vzpomínkách na Armádu spásy za starých časů i po jejím obnovení v 90. letech.

Narodila jste se v roce 1919, to jste vlastně stejně stará, jako Armáda spásy v Česku, ta také začínala v roce 1919. Kdy jste se s Armádou spásy poprvé setkala?

Narodila jsem se na venkově. Do školy jsem chodila ve Zlíně, tři roky do Baťovy školy. Tehdy bývalo, že někteří pak šli s firmou do ciziny. Já jsem měla odjet do Ameriky. S panem Baťou jsem i několikrát mluvila, nebyl to ale Tomáš, byl to jeho syn Jan. Jenže se schylovalo k válce a tak jsem se nikam do ciziny nedostala. Přišla jsem tedy do Prahy. Když jsem viděla, že je tady Baťa, šla jsem se zeptat, jestli nemají práci. A tak jsem se stala prodavačkou. Byla jsem tam až do 22 let, pak jsem se vdala za za rok jsem měla jednu dcerku. Armádu spásy jsem znala už tehdy, jako mladá žába, když jsem přišla do Prahy z venkova. Oni tenkrát měli ty veliké čepice, klobouky, velikánské bubny a bubnovali a hráli a mě se to strašně líbilo. Chodila jsem tam každou neděli. Tam člověk rád šel, byla jsem mladá a zapomněla jsem tam na všechny starosti.

A kdy a kde to bývalo?

U hlavního nádraží. Vždycky od tří do pěti odpoledne. Oni hráli venku a bylo tam před nádražím v parku vždycky kázání. Měli dechovou kapelu, hráli a zpívali a my jsme s nimi chodili. Bylo tam hodně lidí, určitě desítky a hodně lidí chodilo i okolo. Byla jsem tam každou neděli, asi tak po dobu jednoho roku. To jsem byla ještě svobodná. To bylo ještě před válkou. A pak to přestalo, protože to bylo zakázané.

Vy jste byla věřící už předtím, nebo Vás oslovilo to shromáždění?

Byla jsem katolička. Ale upoutalo mě to shromáždění, protože ti lidé z Armády spásy se k sobě chovali moc hezky. Bylo to takové přívětivé společenství.

Za války se veřejná shromáždění přestala konat?

Ano. A potom tady Armáda spásy nebyla, když přišli komunisti. Pak to zakázali, tak to nebylo a to už jsem byla vdaná. Potom jsem už na bohoslužby nechodila. Můj manžel nebyl veřící a měli jsme jednu dcerku. Ona je zdravotní sestra v Žižkovské nemocnici. Vrátila jsem se zase, až když přišla Armáda spásy zpátky.

Jak k tomu došlo, že jste se vrátila?

Byla jsem už starší a šli jsme s kamarádkou do biografu, a čtu tady nápis Armáda spásy. Tak si říkám, to si ožívím vzpomínky. Hned jsem věděla, co a jak. Tak jsme sem s kamarádkou nakoukly, podívaly se. Tady se dopoledne prodávalo kafíčko a mohlo se tady posedět. Tak jsme tady chvilku poseděly a během let se to takhle vyvinulo v to, že už sem chodím dvacet let.

Tady začínal po revoluci první pražský sbor, takže se tady dělávaly nedělní bohoslužby.

Ano, dělávaly se nedělní bohoslužby. To bylo od 10 do 11 hodin. Ze začátku jsem nechodila pravidelně, pracovala jsem v obchodě a neměla jsem tolik času. Bývali tady i vojáci v uniformách, často cizinci. Já jsem hlavně chodila, když tady v neděli vedla bohoslužby paní Klementová. Ta tady pracovala taky hodně let. Paní Klementová je úžasná a pan Klement taky.

Ještě bych chtěla něco dodat. Armáda spásy mě drží při životě. Každý den se už ráno těším, až půjdu do Armády.

Rozhovor vedli Monika a Václav Šístkovi, vojáci pražského sboru.


Nebe je otevřené – velikonoční zvěst

mary-and-jesus-at-the-tombMnoho lidí dnes Velikonoce prožívá jako svátky jara, svátky života. Pro některé lidi jsou tyto svátky svátkem nového života v Ježíši Kristu. Křesťané si připomínají smrt Ježíše Krista na kříži a oslavují Jeho vzkříšení, probíhají radostná oslavná shromáždění. Co znamenají Velikonoce pro všední život každého z nás?

V Bibli je popsán příběh ženy, která přichází k Ježíšovu hrobu, aby pomazala Jeho tělo vonnými mastmi. Je to Marie Magdalská, žena o které Bible říká, že z ní Ježíš vyhnal sedm démonů. Tradice jí spojuje s jinými příbehy žen v Bibli, které byly hříšnice – nevěstky, cizoložnice. Je možné, že životní příběh Marie Magdalény (tak jako příběhy mnohých z nás dnes) byl podobný. Pokud z ní Ježíš vyhnal sedm démonů, ať už si pod tím představujeme cokoliv, její život předtím než potkala Ježíše, nebyl patrně harmonický pokojný život. Neměla se čeho chytit, žila vyloučena ze společnosti, byla vnitřně rozpolcena, nikdo se o ni nezajímal, nezažila, co je to láska. Ze svého trápení se nemohla sama zachránit, neměla ani sílu vyhledat pomoc. Až jednoho dne do jejího života vstoupil Ježíš a přemohl to, co ji zotročovalo, vysvobodil ji. Náhle byla volná a mohla se svobodně rozhodnout, co udělá se svým životem. Rozhodla se svůj život navždy spojit s tím, kdo ji zachránil. On jí byl vším, zcela ji naplnil. Připojila se k ženám, které následovaly Ježíše. Tato žena přichází v neděli ráno, ještě když byla tma, k Ježíšovu hrobu, aby uctila Jeho památku. Přichází za tmy, protože její život se znovu vrací do temnoty depresí. Je všemu konec? Všechno se vrátí do starých kolejí? Zvítězila nenávist, zákonictví, lež a pokrytectví nad láskou a pravdou? Byl to všechno jen sen, jen pomíjivá iluze života, který by mohl být? Přichází se utěšit pohledem na mrtvé tělo, aby si připoměla, že to co s Ježíšem prožila bylo skutečné. Ale kámen od hrobu je odvalen a tělo je pryč! Ve hrobu stojí dva muži, andělé, ptají se Marie, proč pláče. Marie odpovídá: „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili.“ V hlavě má mylšenku, že už i to poslední, co jí zbylo, jí vzali. I ten důkaz toho, co prožila, je pryč. Marie je zoufalá, je zcela bez sebe. Vyjde ven z hrobu a potkává vzkříšeného Ježíše. Pro slzy a beznaděj ho ale nepoznává, dokud ji neosloví jménem: „Marie!“ V tu chvíli se Marie radostí vrhá na Ježíše. On jí říká: „Nedrž mě, ještě jsem nevystoupil ke svému Otci. Jdi ale k mým bratrům a vyřiď jim: Vystupuji ke svému Otci a k vašemu Otci, ke svému Bohu a vašemu Bohu.“ Ano, Marie si vzpomíná, že to je Ježíš učil. Jde ke svému Otci, aby jim připravil místo. Nyní se to naplňuje, v Jeho vkříšení, vítezství nad smrtí, dochází naplnění Jeho zaslíbení. Je potvrzeno to, co z Ježíšem prožila. Nyní už nejen pro tento život, ale pro věčnost. Její nový život v Ježíši je skutečný a jednou pro vždy může být Božím dítětem. Z lásky byla prolita nevinná krev a byla ospravedlněna zmrtvíchvstáním. Smrt je poražena a my už nepatříme hříchu. Nebe je otevřené.

To je hlavní Ježíšovo poselství Velikonoc: Můj Bůh je vaším Bohem, můj Otec je vaším Otcem. Haleluja! Kámen od hrobu je odvalen i pro tebe, můžeš slavit Velikonoce jako nový člověk v Ježíši Kristu.

Andrea Pekárková


Jde v životě ještě o víc?

Následující text vznikl pro potřeby biblické skupinky, kterou pořádá misijní stanice na azylovém domě. Začali jsme probírat základy křesťanské víry, volně se inspirujeme kurzy Alfa. Toto je úvodní příspěvek této aktivity.

Budeme dnes společně přemýšlet nad jedním Ježíšovým výrokem:
“Já jsem ta cesta, pravda i život.” (J 14, 6)

Co je cesta?

Když bylo křesťanství ještě v začátcích, tedy po Ježíšově ukřižování v 1. století, neříkalo se mu ještě křesťanství. Označení křesťanství vzniklo zvenku, a v samotném základu toho slova je Kristus. Kdo jsou ti lidé? To jsou ti, kdo věří v Krista. Kristovci, křesťané. Ale nejstarší označení Kristových následovníků bylo jiné, říkalo se jim Cesta. Proč? Protože právě toto slovo věrně vystihuje to, o co v křesťanství jde. Můžeme ve svém životě sedět na místě, můžeme vstát a jít – a bloudit v kruzích. Vracet se tam, kde jsme už byli. Co totiž potřebujeme, když máme jít na cestu? Zabloudili jste někdy v lese? Mě se to stalo naposledy vloni na podzim, po cestě z práce na kole mi v lese zhaslo světlo. Byla už tma. Bylo těžké najít cestu, která by mě z lesa vyvedla. Tam jsem si ale uvědomil, co v té duchovní rovině znamená vydat se na cestu s Ježíšem. Je to jako mít svítilnu a kompas. Svítilnu v podobě Božího slova (Ž 119,105: “Světlem pro mé nohy je tvé slovo, osvěcuje moji stezku.”). A kompas v mám v srdci. Jako ta střelka v kompasu, co díky magnetismu ukazuje na sever, ta střelka mého pomyslného kompasu ukazuje k Ježíši, a to díky dílu Ducha svatého, kterého můžu nechat pracovat na přestavbě mého nitra (Ž 51, 12: “Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha.”). To, že si tu svítilnu kolikrát zapomenu zapnout, i když je kolem mě pěkná tma, a to, že na kompas se nepodívám, i když scházím z cesty, to je věc druhá. Ale to je věc mé hříšnosti a nedokonalosti, je na čem pracovat. Nestojím tu proto, abych se holedbal, co všechno dokážu. Ale proto, abych se podělil o to, kde tu svítilnu a kompas vzít. Ne nadarmo je v tom úvodním Ježíšově výčtu cesta na prvním místě. Napřed se musíme vydat na cestu. Ale kam? Za pravdou.

Kde leží pravda?

Podle staré filosofické školy Stoa jsou semena pravdy, semena pravdivého Slova, samotného principu bytí, rozeseta různě ve vědění lidstva. Toho se přidržel jeden z raných křesťanských autorů, vzdělaný obránce víry ve 2. stol. jménem Justin Martyr, který poukázal na to, že ono Slovo, o kterém mluví stoici, to je On, Kristus, Boží syn (srv. Jan 1). Tedy již před Kristovým příchodem byla semena pravdy rozeseta ve vědění lidí. Izraelský lid měl speciální smlouvu s Hospodinem, Mojžíšův zákon. Ostatní národy měly ale také smlouvu s Hospodinem, smlouvu Noemovu, ve které se Hospodin zavázal, že lidstvo zachová. Kromě toho různí filosofové a koumáci přicházeli na kloub věcem, objevovali, jak svět funguje, a to vše bylo dobré, v tom všem byla ta semínka pravdy. Ale právě Kristovým příchodem přišlo to Slovo mezi nás, stalo se tělem a přebývalo mezi námi. Pravda přišla do tohoto světa v plnosti, sestoupila s Kristem z Božské sféry mezi nás lidi, ba dokonce se stala jedním z nás. Ježíš chodil po zemi a lidé k němu měli přímý přístup, mohli naslouchat jeho slovům a být svědky jeho zázraků, jeho léčení, napravování věcí. Uvádění věcí do světla pravdy. On je ta cesta a pravda. Cesta za pravdou, která někam vede. Kam? Do života.

Jaký život?

Můžete namítat: Cožpak nemám svůj život? Tak jaký ještě potřebuji? Všichni toužíme po životě. A zároveň si uvědomujeme realitu, že ve světě, kde se pohybujeme, číhá spousta nástrah život ubíjejících. Nemusím to tu dlouze vykreslovat a malovat bubáky na zeď, známe to všichni. Nemoc, hlad, bída a smrt. Byli jsme stvořeni k obrazu Božímu (Gn 1,27), o tom nás Bible ujišťuje krátce po začátku první knihy. Ale upadli jsme do hříchu. Pavel v listu Římanům konstatuje: “všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy” (Ř 3, 23). Bohu jsme se vzdálili. V tom je ta potíž. Ale sám Bůh nám přišel naproti. Ježíš nám svou obětí otevřel cestu k Otci. Verš, nad kterým tu přemýšlíme (J 14,6) pokračuje  Ježíšovými slovy: „Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ Tak pojďme na tu cestu za pravdou, která vede do života. Do života budoucího věku, do života věčného. Života v Boží blízkosti.

Václav Šístek


Novoroční povzbuzení

happy-new-year-2015-1920-1080-3088Milé sestry, milí bratři,

Již několik dní v novém roce 2015 uplynulo a tak jsme měli možnost slyšet nebo číst spoustu novoročních projevů a bilancování nad uplynulým rokem. Dokonce i z úst některých křesťanů zazněly skeptické věty, nářky nad krizí společnosti i církve, nad globální politickou situací. Někteří se nám snaží namluvit, že pro nastupující rok není žádná naděje.

Nemám žádné prorocké slovo pro rok 2015, nevím, co nás čeká jako společnost, jako církev nebo jaké zkoušky přinese tento rok do našich osobních životů. Mám jen ujištění a víru, že Bůh naplní sliby a zaslíbení svým věrným. V Bibli nenajdeme zaslíbení, že společnost spěje ke světovému míru, nenajdeme tam, že následníci Kristova učení budou uchráněni tlakům okolní společnosti ani, že by jim bylo zaslíbeno pozemské blaho. O co se tedy můžeme opřít? Co nás povzbudí? Připomeňme si slova z listu Filipským (4,4-7). Stojí zde, že se máme radovat za všech okolností a tato výzva je následována další: Ať všichni lidé znají vaší vlídnost. Jinými slovy: ať neotřesitelná radost prostupující vaše životní situace povzbuzuje lidi okolo vás, ať jim přináší naději. Protože, jak čteme dál, Pán je blízko. A to ani nemusíme mít na mysli apokalyptické záležitosti. Raduj se, protože Immanuel, Bůh s námi, je ti vždy blízko. Dále čteme, že si nemáme dělat starosti, ale své potřeby předkládat s vděčností Bohu. To nám připomíná Ježíšova slova: „Copak si někdo z vás samými starostmi prodlouží život o jediný den? Když nemůžete ani to nejmenší, proč se staráte o to ostatní?“ (Lk 12,25-26). Pokud své potřeby s důvěrou předkládáme Bohu, „Boží pokoj přesahující všechno chápání, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíšu.“ (Fil 4,7) Mít pokoj Boží neznamená nevidět realitu dnešního světa, mít neotřesitelnou radost neznamená lehkomyslně mávnout rukou nad tím, co se děje. Pokoj Boží nevychází z našeho rozumu (chápání), ale zároveň střeží naše srdce i mysl. Před čím? Před zastrašováním logickými argumenty, před malomyslností a propadáním beznaději. Z čeho vychází naše radost, pokoj a naděje? Kristus je vzkříšen, žije. Pokud jako křesťan nemáš tuto víru, pak je tvá víra klamná a klamná je i tvoje naděje (Řím 15, 12-19). Pavel zde dokonce píše: „Máme-li v Kristu naději pouze pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí.“ K čemu je ti tvá víra, jestliže ji používáš jako pomůcku pro přežití tohoto života? K čemu ti je ta víra, jestliže při zkouškách a krizích společnosti i svých ztrácíš naději a radost? V našem sboru se setkáváme s bratry a sestrami, kteří mají zkušenost s ulicí, jejichž životní okolnosti nejsou právě nejrůžovější, bojují o holou existenci. Přesto právě někteří z nich neztrácejí radost ze života v Kristu, na kterém postavili svou naději. V této naději jdou dál a nehořekují nad společenskou krizí či politickou situací. Jsou pro nás svědky toho, že Bůh se i dnes stará o to, co potřebujeme pro náš každodenní život. Chválíme Boha za to, jak štědře jim požehnal v roce 2014.

Aby vaše naděje v Kristu daleko přesahovala horizont roku 2015, aby vaše radost ze živého Krista převyšovala vaše každodenní starosti a aby pokoj Boží prostupoval do vašich situací a vztahů, vám přeje a žehná:

Andrea Pekárková


Vánoční poselství: Betlémská hvězda

betlemV době Vánoc jsme obklopeni mnoha křesťanskými symboly. Nikomu doma nechybí vánoční stromek – symbol stromu života. U nás ve sboru máme také zavěšenou svítící hvězdu, která symbolizuje tu betlémskou, která se kdysi zjevila mudrcům z východu („třem králům“). Již několik týdnů jsme obklopováni světlem v různých podobách, přibývá počet zapálených svíček na adventním věnci, v obchodech a na ulicích je také stále více a více světelné výzdoby. Přináší však toto fyzické světlo také světlo do naší duše?

Proč putovali mudrci z východu za nějakou hvězdou, ať již bylo její světlo jakkoli jasné? Co očekávali? Kdo vlastně byli ti lidé? Matoušovo evangelium nepřináší podrobnosti o jejich původu. Byli to pravděpodobně učení muži z „pohanských“ národů, nebyli to Izraelité. O takových lidech se v Izraeli mluvilo jako o těch, kteří neznají jediného Boha. Proč tedy oni šli za nějakou hvězdou, která měla osvítit místo narození židovského mesiáše? Šli za nějakou senzací? Za astronomickým úkazem? Za novým mocným vládcem? Nemyslím si. Patrně to byli lidé, kteří již došli v životě určitého poslání, ale stále je to zcela nenaplňovalo. Stále něco hledali, toužili po něčem větším, očekávali nějakou změnu pro svůj život. A tak je spojila zářící hvězda na obloze. Takovým způsobem k nim Bůh promluvil a začal je přitahovat k sobě. Hvězda je dovedla až ke chlévu, kde našli Josefa, Marii a nově narozené dítě. Bylo to pro ně zklamáním? Takovou dálku putovali a hvězda se zastaví zrovna zde. Co je zvláštního na tomto chudém dítěti? V Matoušově evangeliu ale čteme, že je naplnila ohromná radost. Dokonce se tomu dítěti začali klanět, obětovali mu vzácné dary. Byli naplněni radostí. Možná nerozuměli přesně, co všechno to znamená, kdo je tento „Ježíšek“ v jeslích a co přinese jeho život na zemi. Ale jejich život došel naplnění. Poslední věta, kterou o nich v Bibli čteme je: „Když potom od Boha dostali ve snu pokyn, aby se nevraceli k Herodovi, vrátili se do své země jinudy.“ Dostali od Boha ve snu pokyn, tito muži, kteří by podle Izraele neměli vůbec Boha znát, jsou s Ním nyní v přímém kontaktu, od této chvíle je jejich život veden Bohem, kterého znají a který se jim sám zjevil.

Mnoho lidí v té době v tom malém dítěti nepoznali Mesiáše, nepoznali ho ani potom, když dospěl a vydával svědectví o Otci, nepoznali ho ani potom, když jeho život došel naplnění na kříži. Možná hledali jiného „mesiáše“, možná čekali vysvobození z útlaku, světový mír a život bez problémů. Mudrcové z východu věděli, že Ježíš přišel jako Kníže míru, Spasitel duší napříč národy.

Naplněné putování za betlémskou hvězdou a světlo nejen na jeden den v roce vám přejí

Andrea a František Pekárkovi


Archiv (zatím prázdný)